V souvislosti s neskrytostí rozlišuje Heideggerova filosofie pojmy světlina a houština. Aby se svět mohl ve svém bytí ukázat, je zapotřebí, aby se nacházel ve světlině. V houštině zůstává věc nepoznatelná a skrytá. Neskrytost ovšem nelze chápat jako evidentní zřejmost, její podstata spočívá ve skrytosti, z niž se teprve může projevit.

Cílem instalace je probudit intenci, napnout pozornost k přehlíženým kvalitám zadní části ateliéru, používané převážně jako skladiště zakryté přenosnými stěnami. Shromažďuje se zde materiál, nevyužitý nábytek, pozůstatky starých, mnohdy neznámých, prací a odsouvají se do ní věci, u kterých se neví, co s nimi. Důsledkem je ztráta místa s nejširším výhledem a největším množstvím přirozeného světla. Nevědomky dělíme ucelenou místnost na dvě části a možná příliš snadno podléháme zavedené konvenci, která odvádí od vnímání komplexity prostředí mimo rámec běžných způsobů. Instalace spočívá v zakrytí této pomyslné místnosti pomocí napnuté lešenářské sítě. Lešení odkazuje na podpůrný charakter staveniště, ale i na přitažlivou nepřístupnou konstrukci. Tento aspekt je podpořen nepřístupným otevřeným oknem. Má site‐specific instalace má být zásahem vedoucím k reflexi vlastního i společného způsobu obývání místa i uvažování o něm, má být výzvou a upozorněním na obývání a zabírání veřejného prostoru. Metaforickou ideu světliny při slunečném dni podtrhují světelné tabule promítané skrze okna na napnutou síť.

Již druhou noc po uvedení práce vzbudila pozornost a stala se objektem ofenzivního zásahu, při kterém byla síť uprostřed vertikálně rozstřižena a doplněna o zip. Tímto zásahem s až detektivní dohrou instalace naplnila svůj záměr stát se těžištěm dialogu. Instalace se následně stala trvalou součástí ateliérového prostředí.